něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
Chtěl jsem publikovat pod pseudonymem Kapitán Fešák.
Ale fešák je vykastrovaný pes.
[javascript protected email address]
11.8.2015
Havran

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.


Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.


Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.


Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.


Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 

27.11.2013
Hádanka

Western

Dáma v nesnázích

na kolejích.

Pevně spoutaná a připoutaná.

Tlustý provaz se kolem ní vine jako had.

Jako provaz, kterým jsou obtočena těla dam v nesnázích v kreslených filmech.

Prostě jí čouhají jen nohy a hlava, aby mohla křičet.

Pomóc

Ta dáma má šaty jako ta paní z Tenkrát na západě,

ale vidíme z nich jen krajku, protože zbytek je pod provazem.

Pomóc

Železnice se vine průsmykem.

Spousta zatáček.

Asi ji svázal nějaký šupák a za jednou tou zatáčkou ji přivázal ke kolejím.

Klišé

Pomóc

Na místo přijíždí hrdina na koni.

Je to kovboj.

Má laso a pistoli a klobouk a všechno.

Je evidentní, že se tu neobjevil náhodou.

Dámu zřejmě zná.

Pohlédnou si do očí.

Bobe

Běto

Je to její kovboj.

Je to její princ.

Hu hů

Vlak se blíží.

K nebi stoupá kouř.

Zdroj kouře se pohybuje.

Bude tu co nevidět.

Bob otočí koně.

Bobe

Tryskem vyrazí pryč.

Je to závod s časem.

Hu hů

Rychle

Žene svého oře jako ještě nikdy.

Je oř, který neoře oř?

Asi ne.

Žene svého hnědáka jako ještě nikdy.

Jako o závod.

Je to závod s časem.

Blíží se k městečku.

Jako o závod.

Rychle

Přiřítí se na náměstí.

Seskočí z koně.

Vejde do zastavárny.

Proč?

 

28.7.2013
Budu Vám vyprávět skeč

Záběr na obličej mladého muže.

Odhodlaný pohled upírá do dálky.

Čerstvý vánek si pohrává s jeho rozcuchanou, lehce prořídlou kšticí barvy čerstvě upražené kávy.

Ve vzduchu je cítit napětí.

Mladý muž napětí zavětří.

Kamera se plynule vzdaluje.

Zjišťujeme, že mladík má na sobě koženou motorkářskou bundu.

Takovou tu profesionální závodní.

Kamera se stále vzdaluje.

Můžeme spatřit, že náš hrdina není sám.

Do záběru se dostala druhá postava skeče.

Tou je blonďatý, podsaditý mládenec.

Ve výrazu jeho tváře se zračí vědomí nadřazenosti plynoucí z průměrnosti.

Se směsí respektu a pohrdání v očích pohlédne na svého přítele.

 

Nyní začnou postavy hovořit.

Musím Vás tedy upozornit na to, že celý skeč je v angličtině.

Jazyková úroveň potřebná pro pochopení dialogu není vysoká.

Přesto budu průběžně překládat.

 

„Dude, don’t do it.“

Kámo, nedělej to, pronese blonďák otráveně.

„I have to. It is my mission.“

Musím to udělat. Je to mé poslání. Odvětí náš hrdina.

 „Dude, don’t do it. She ain’t worth it.“

 „No! It has to be done. It is my destiny.“

Kámo, nedělej to. Ona za to nestojí.

Ne! Někdo to udělat musí. Je to můj osud.

 

Záběr z dálky.

Vidíme, že motorkářská bunda pokračuje i pod pasem a její nohavice obepínají nohy našeho hrdiny.

Je to tedy kombinéza.

Nohy našeho hrdiny obepínají silný silniční motocykl.

Tento je barevně sladěný s kombinézou, ať už si ji představujete jakkoli.

Blonďák sbírá ze země horské kolo.

Na nohou má kapsáče.

Vozovka je krásně rovná. Rozpálená poledním sluncem.

Pouze osamělá přítomnost našich hrdinů má na svědomí, že není liduprázdná.

Na blankytné obloze, kterou pluje několik nadýchaných mraků, kreslí čáry letadla.

Mladík na motocyklu zdvihá z klína helmu.

Nasazuje si ji.

Záběr na oči motorkáře.

Záběr na blonďáka.

Kroutí hlavou.

Záběr na oči motorkáře.

Hledí přilby padá.

Záběr na blonďáka.

„Dude, you are crazy.“

Kámo, ty jsi šílenec.

Záběr na oba.

Motorka startuje.

Motorkář ji tůruje.

Vzzm Vzzzm.

Rozjíždí se.

Vzzzzzzzn

Zmizí ze záběru.

Blonďák se na kole pomalu vydává týmž směrem.

Záběr na vozovku.

Po obou stranách lány tulipánů.

Vzzzzzzzn

Další záběr

Vzzzzzzn

Další záběr.

Vzzzzzzzn

Poslední záběr.

Motorkáře vidíme zezezadu.

Vzdaluje se nám.

Na horizontu před ním se k nebi tyčí několik větrných elektráren.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Objeví se nápis přes celou obrazovku.

DUDE QUIJOTE

 



⇡nahoru⇡