Blázni.cz - dobrý kanál

Letos jsme dostali

druhé už jaro

malí

růžoví

ptáčci

voněli na mě

z přízemních oken

z půlnočních sadů

voněli jako ty

Minulý rok jsem strávil tři měsíce na doktorandské pracovní stáži v rámci programu Erasmus + Traineeship (nebo tak nějak) v polské Wroclawi. Bylo to naprosto úžasné.

Můj školitel Jan Havlíček vede své svěřence zodpovědně. Nad rámec povinností daných studijními programy vyžaduje určité dekorum studia a doprovodné vědecké práce. Podle heuristiky -

• Jsem úspěšný vědec

• Během doktorského studia jsem dělal X

a tedy

• X během doktorského studia je důležité (ne-li nezbytné) pro bytí úspěšným vědcem

- která je logicky chybná, ale bezesporu nesmírně funkční (zdá se mi, že je v určité podobně - jen s dosazením „jedince" místo „vědce"  a „dospívání", „páření" nebo jakéhokoliv jiného chování místo „doktorského studia"- vlastní všem pohlavně se rozmnožujícím organismům, mezi něž doc. Havlíček patří), trvá na tom, abychom já a moji kamarádi dělali různá X (psali poměrně technickým, nevyšinutým jazykem, spolupracovali v různých skupinách napříč obory, podíleli se určitým způsobem na výuce a přípravě mladších studentů, psali návrhy studentských grantů, hlásili se na přiměřený počet relevantních konferencí atd). Jedním z těchto klíčových X je patrně zahraniční stáž. Jan Havlíček jel jako mladý nadějný antropolog někam na Britské ostrovy (historku si nepamatuji přesně), našel si tam nejlepšího kamaráda Craiga Robertse, přičichl k čichovým výzkumům, k rigorózní, těžce analyticky zatížené a usedle definičně zakotvené anglosaské vědě, která tradičně slaví úspěchy v žurnálech s vysokým impakt faktorem, naučil se pořádně anglicky číst a psát, ofotil si tisíce článků, ke kterým neměl jako slovanský student provinční (formátu Ta Naša Národní Veliká Mocná) univerzity přístup a navždy tak změnil svůj život k lepšímu.

Já jsem nechtěl jako líný, blahobytem, internetem, Sci-Hubem, kapitalismem a funkčním narcismem zhýčkaný mileniál, který má v Praze kapelu a manželku, jet vůbec nikam. Po menším nátlaku jsem se rozhodl přistoupit na kompromis. Na nějakou dobu sice z Prahy odjet, ale odvézt si s sebou ženu a vybrat si stáž na nějaké univerzitě u moře. Volba padla jednoznačně na Univerzitu v Marseille. Dělá se tam totiž kulturní evoluce, což je téma, kterému bych se měl tak nějak hlavně věnovat. Všechny plány byly spředeny, (některé) letenky koupeny, když mi přišel mail, že stáž se ruší, že tým věhlasného týpka, který mě měl přijmout, omezuje kapacity zahraničních stážistů a že to všechno tak nějak dlouho trvá, až to nakonec radši vůbec nezrealizujeme (Ukázalo se, že jsem celou dobu komunikoval se špatným Erasmus koordinátorem na Francouzské straně. Jeden byl pro humanitní obory, který říkal „Né, né", s tím vše řešil můj potenciální tamější spolupracovník. Druhý byl pro přírodovědné obory a říkal "Si si!" nebo "Ui Ui!" podle toho, jak se to zrovna hodilo a jak to vůbec ti Frantíci říkají, s tím jsem korespondoval já.)

Přišlo další kolo vyjednávání. Mou výchozí pozicí zase bylo, že zůstanu v Praze. Vzít s sebou ženu už nepřicházelo v úvahu, mocně se uvázala na různých projektech, jediný potenciálně volný půlrok právě ubíhal. Kapela složila další hity. Havlíček navrhoval různé prestižní anglosaské instituce. Já jsem se rozhodl pro pasivně agresivní pseudokompromis. Pojedu na co nejkratší dobu někam hodně blízko. Wroclaw! To je skoro jako jet na Erasmus do Brna! Napsal jsem hned svým kamarádům, co tam bydlí. Znal jsem je z předchozích konferencí (Dokonce první konference, na které jsem kdy byl, se konala ve Wroclawi, až tam mi došlo, že vědecká kariéra skýtá super život).

Jeden z nich mi hned nadšeně psal, ať přijedu, nabídl mi ke zpracování obrovský kroskulturální dataset (13500 lidí ze 45 zemí), který byl vhodný k testování některých mých hypotéz ohledně sociálního přenosu a kulturní evoluce konzervativismu a liberalismu. Naštěstí to byl ředitel institutu psychologie, takže nic nebyl problém. Razítka, zvací dopisy, všechno jsem sehnal snadno. Žádný zmatek, nesrozumitelné úrovně řízení a „kompetice o místa" jako v Marseille! Další kamarádka mi hned psala, že u ní můžu bydlet. Paráda! Přesvědčit mého školitele, že je super nápad odkroutit stáž v Brně severu, nebylo vůbec tak snadné. Na několik týdnů se mezi námi rozhořel tradiční konflikt mezi důstojným funkcionářem a jurodivým šílencem. Myslím, že jsme se oba položili do těchto rolí víc, než bylo nutné. Já sám sem si ale nedokázal pomoct. Na jakýkoliv náznak snahy o externí vedení mé osoby (hlazení proti srsti) reaguji hysterickou tendencí demonstrovat vlastní neřiditelnost. Dožaduje se metod klidného krále z Malého Prince, poukazuje k autonomii atrioventrikulárního srdečního uzlu, který, není-li kopán nadřazeným sinoatriálním uzlem, začíná bez problémů kopat sám, exploduji v reakci na otcovské kárání jako mořská okurka v sebezničujícím ohňostroji Vůle k moci, abych uchránil svou libovolnou pózu sám před sebou. (Jestli do našich luhů a hájů zavítá jakákoliv válka nebo diktatura, okamžitě mě některá z nesvářených stran sprovodí ze světa. Doufám, že bezbolestně.) Nakonec jsem to tak nějak s notnou dávkou štěstí uhrál. Můj školitel se dozvěděl, že se do Wroclawi stěhuje velkolepý Martin Lang, bývalý Harwardský post-doc, slovutný odborník na kulturní evoluci, od kterého se jistě přiučím několika současným anglosaským chytrostem. Já jsem upustil od demonstrativně krátkého pobytu, shodli jsme se, že jádro konfliktu leží úplně mimo spor o mé zahraniční umístění, a já jsem mohl začít balit.

Praktické zařizování stáže šlo skoro samo. Univerzitní pracovníci nakládající se smlouvami a stipendii programu Erasmus mi byli ve všem nápomocní. V souladu s filosofií Erasma Rotterdamského (jak jinak) odjímali při pohledu na mé bláznovství všechna břemena a strasti z mých beder a nakládali je na bedra vlastní. Osvědčilo se mi chodit za nimi osobně a dávat najevo svou naprostou bezradnost. Ve střetu s jakoukoliv byrokracií sepisuji odzbrojující čestná prohlášení. Lze jimi nahradit ztracené účtenky, zapomenuté dopisy třetích stran a podobně. S dostatečně dementním čestným prohlášením je dokonce možné, aby za vás valnou část úředního procesu vyřídil někdo jiný. Někdo, komu se z podobných věcí dělá méně špatně (rád bych zde vyjádřil svůj nehynoucí dík Kateřině Fiuráškové). Vždy si na svém místě zkuste představit Švejka, zapište jeho hypotetický projev a nakonec vyměňte „poslušně hlásím" za „čestně prohlašuji". Nemůžete udělat chybu.     

V době před odjezdem jsem často poslouchal slovenskou kapelu Živé Kvety, žádného polského interpreta jsem v té době příliš neobliboval, tak mi tato volba přišla dostatečně symbolická.

„Dni ako komíny, ako tulipány
S dlhými nohami, sú pred nami"

Musím přiznat, že kdybych věděl, jak pitomé je cestování autobusem po zacpaných silnicích první a druhé třídy, které na trase Praha-Wroclaw převažují, zkusil bych svou stáž přesunout na období, kdy mezi těmito městy povede hyper-loop, pořádná dálnice nebo alespoň vlakový koridor. I tak bylo ale cestování tam a zpět celkem v pohodě. Během Wroclawské rezidentury jsem zajel do Prahy několikrát (měl jsem tu různé kulturní a společenské závazky kterých jsem se nechtěl vzdát), což by v případě dlení ve vzdálenějších městech mohlo představovat trochu problém. Wroclaw tak mohu s klidným srdcem doporučit především těm vědcům, kteří se nechtějí po dobu stáže odstřihnout od naší úžasné tepající undergroundové krakatice.

Stáži samotné nelze nic vytknout. Spolupráce s místními vědci byla perfektní. Oproti naší kanceláři (někteří říkají vznešeně laborka) tu panovala rozvinutější kultura Home-office, což mi celkově fyziologicky sedlo. Promeditoval jsem třeba čtrnáct dní v kuse střídáním intenzivního pracovního nadšení/nasazení a bezbudíkového spánku s jednou nebo dvěma hodinovými (přínosnými) konzultacemi. Kromě práce na zmíněném kroskulturním vzorku (výstupem bude, myslím, jednoho dne pěkný článek) jsem měl čas doklepnout asi dva další projekty a jednu revizi článku (To byla tedy pěkná otrava. Peer-peskování je reziduum starší kulturní praxe a zaslouží shořet spolu s lyžařskými centry, domácími mazlíčky, reality-show, kuřecími plátky s nivou a učebnicemi japonštiny pro samouky.) Když přijel do našeho institutu Filip Zimbardo, oslovilo mě vedení, abych uspořádal krátký slavnostní koncert. Hráli jsme vypalovačky kapely Slzný splín. Já jsem třískal na kytaru a spřátelené studentky vydávaly kvičivé zvuky na post-apokalyptické famfrnochy.

Wroclaw je plná skvělých míst. Velikostí a polohou svádí sice k návštěvě o délce jednoho Eurovíkendu, ale doporučuji všem, aby tam zkusili strávit alespoň měsíc. To město k vám přilne jako takový ten reflexní lupající náramek, co ho teď z nějakého důvodu nosí všichni troubové na batohu, ke stehnu pružné švédské plavkyně. Je zde mnoho nádherných parků, koncertních sálů, dvoupatrových hospod, hipsterských bister, melancholických panelových sídlišť a moderních obchodních domů (Tam rozhodně nechoďte, jen na sebe nechte působit hrozivou, vehementní, konzumem ulepenou urputnost těchto pomníků naleštěné bídy - z několika zdrojů jsem slyšel, že Wroclaw je v počtu metrů čtverečních podlahové plochy obchoďáků na hlavu první na celém světě. Dost možná je to pravda. Místní nereferují ke směrům v rámci města podle světových stran, ale podle směrů ke čtyřem gargantuovským stavbám tohoto typu.) Setkal jsem se zde se skupinou vyhledávaných jevištních techniků, zvukařů a osvětlovačů, kteří se rozhodli natrvalo usadit v pohostinné Wroclawi, aby zde odpočívali mimo sezonu, když zrovna nekočují Evropou s některým z představitelů grandiózního stadionového rocku. Tito lidé pocházeli z mnoha různých zemí (z Polska ani jeden) a Wroclaw (Česky Vratislav, Německy Breslau), slovutný květ Evropy, je do jednoho jako nefalšovaná kosmopolitní metropole na rozhraní sfér vlivu tří (historicky i více) mocností přijala. Pokud pro mě něčí názor zavání pravdou, je to názor opilé zmalované padesátileté brécy v kšiltovce, která zná spoustu vtipů o basácích, jedno kouzlo s cigárem a jedno s pivním táckem:

„Wroclaw is the best."

Nejlepší kávu mají v kavárně Cocofli v ulici Pawła Włodkowica kousek od centra, dejte si tam i skvělé švestková trufflíky. Za návštěvu stojí i sousední židovské bistro. Mají tam dobrý Hummus.

Poblíž (v průchodu mezi Włodkowica a Świętego Antoniego) je bezvadná vypošená pekárna Charlotte. Prodávají tam croissant s hromadou mandlí a (asi) medu. Je to strašně sladké, ale když to pak přerazíte roastbeefem, co tam mají taky, tak to zvládnete a nemusíte ani obědvat. Je tam celkem normální dát si ke snídani šampáňo a džus (buď smíchaný nebo každý zvlášť). Makronky a bagety jsou tu taky prima.

Celkově se vyplatí pořádně propátrat sousedství těchto dvou ulic. Dobrých podniků je kolem celá řada. Někde se tu nachází vnitroblok plný starých Wroclawských neonů a distrikt úplně příšerných diskoték a nočních podniků (doporučit se dá asi jenom zaplivaný rockový klub Niebo, jednoho kámoše tam prý málem pobodali a já jsem tam viděl mávat bouchačkou nějakého trotla, ale slyšel jsem tam hodně parádní Jimi Hendrix revival, se kterým zpíval skutečný černoch). Tato místa se zjevují pravděpodobně jen v noci, ve dne jsem na ně nikdy nenarazil.

Kousek odtud je kino Nowe Horyzonty, hrozný multiplex (zrenovovaný v době, kdy byla Wroclaw oficiálním evropským centrem kultury), kde je ale jeden dobrý sál, kde hrají artové filmy (ale pozor, pokud jsem to pochopil správně, v Polsku je za artový film považován i dokument o feministkách).

Někdy zajděte na snídani do bistra Dinette na placu Teatralnym. Nejlepší je dát si vafle se sázenými vejci, hromadou slaniny a javorového sirupu. Objednal jsem si k tomu ještě avokádo navíc, abych si připadal jako správný opovrženíhodný hýřil a bylo to asi nejlepší jídlo na světě. Kafe pražené celkem natmavo, ale s takhle brutálně sladkým pokrmem se to dá.

Na hlavním rynku je blok radničních a tržních domků. Když vlezete do uličky Sukiennice, najede tam pár sympatických bister. Mám nejradši místní Wok-in. Je to taková klasika, ale mají tu wroclawskou vyhipstřenou limonádu Dobry Materiał. Dejte si příchuť Kolanko. Je to asi ta nejlepší moderní colová limonáda. Nechápu, proč se všude tak strašně chytil On Lemon (dříve John Lemon) z blízkých Katowic. Kolanko si ve Wroclawi dávám, kdykoliv na něj narazím. Pokud chcete zajímavější asijskou kuchyni, než dostanete ve Wok-inu, doporučuji Panda Ramen, Orientuj Się nebo Woo Thai Street Food (všechno celkem blízko centra).

V Polsku jsou specialisté na specializované restaurace a hladová okna. Pokud mají někde jenom hranolky (Frytki i sos) nebo jenom hamburgery (Pasibus) nebo jenom toasty (Revel toast), buďte si jisti, že to budou dobré hranolky, burgery nebo toasty. Často se stane, že fenomenální lokální podnik vyhřezne hromadu franšíz v sousedních čtvrtích i vzdálených polských metropolích. Protože je velkých polských měst hodně, dokázala neutuchající selekce formou inovací a krachů vytesat celou řadu výtečných řetězců s občerstvením. Plody tohoto procesu se dají ve Wroclawi vychutnávat mimořádně pohodlně.

Přímo na rynku je kavárna Literatka, je to taková půvabná starosvětská turistická past. Mají tam Plzeň a na stěně visí obraz Císaře pána. Káva je tak akorát hnusná a drahá. Uvnitř se může kouřit a mají otevřeno dlouho do noci. Možná potkáte Wrocalwského zeleného mužíka, samolibého schizofrenika převlečeného za samorost. Je to kýčař, ale tvrdí o sobě, že je umělec. Když mu dáte pár zlotých, věnuje vám svojí (špatnou) básničku nebo nějaký (zelený) obrázek.

Hala Tergova (Markthalle) stojí taky za návštěvu. Mají tu největší výběr tradičních polských mléčných karamel „Krówek". Od luxusního zboží s mákem nebo tekutou čokoládou uvnitř až po poctivé směsné workingclass Krówki. Z boku budovy je vchod do celkem solidního pivního baru, kde se točí moderní řemeslné pivo. Jinak bych si dával v Polsku na craftbeer spíš pozor. Myslí si, že to umějí uvařit, ale spíš to neumějí. Je to často nějaká přesládlá IPA nebo úplně odporný pšeničný patok.

Nejlepší místo ve Wroclawi se jmenuje Pieśniarze a schovává ve vnitrobloku, který je přístupný z rohu náměstí nebo z ulice Szewska (to je ta, po které jezdí tramvaj), cestu vám ukáže cedule „Kawa i poezja". Jedná se o černou plechovou budku, která má dveře ve tvaru kytary. Celý podnik (hudební klub?) působí jako výsledek krystalizace hromady starých knih a rozbitých hudebních nástrojů. Pan majitel se jmenuje Donat a je to svérázný duševní kutil. Věří v boha, ale vedle plakátu s papežem Janem Pavlem II. má portrét Rasputina, takže je to celkem v pohodě. Zajděte sem někdy na koncert, uvidíte buď něco vážně skvělého nebo něco vážně bizarního. Schází se zde hromada zajímavých lidí. Jinde ve Wroclawi je v této koncentraci asi nepotkáte.

Chodí sem třeba:

Berndt Brecht, vyžilý pouliční performer a hráč na Didgeridoo, původem z Německa, který udržuje ve svém malém těle několik osobností najednou (mimozemšťan Be-be, jakýsi sauerkraut-Tom-Waits, nachlazený bezdomovec...) a příležitostně mezi nimi přepíná.

Martin, který vsadil všechny peníze zděděné po otci na celkovou výhru Donalda Trumpa v prezidentských volbách ještě před republikánskými primárkami, takže je z něj teď boháč, nemusí pracovat a dny tráví překládáním písní Boba Dylana do polštiny, což rozčiluje jeho matku.

Seržant Miłosz, který studuje armádní akademii ve Wroclawi (vysoká škola se stipendiem a ubytováním zadarmo), v noci utíká z kasáren, vystupuje v improvizačním souboru (pro více info navštivte hospodu Schody Donikąd) a hraje po barech na slide-kytaru vyrobenou z erárního rýče.

Irácký básník Umar, který utekl za peníze z nějakého norského fondu z území okupovaného bojůvkami takzvaného Islámského státu, aby se pokusil se svou poezií prorazit v nejkřesťanštější zemi na světě.

Italský DUBový virtuos Pablo (Když se pokoušel rozjet pravidelné seance elektronické obdoby Reggae v Pieśniarzích, volali sousedi na policii a nějaká paní po nás z balkonu házela granule hydroponického substrátu, když jsme kouřili před budkou.) a jeho kamarád Kapitán Kivi, který se nějaký čas živil v Londýně dumpsterdivingem a shopliftingem.

Marta, která pracovala v Praze asi deset let pro firmu Exxon, takže mluví perfektně česky.

Dvoumetrový sochař Karol, který má ateliér ve starém tramvajovém depu v městské části Popowice (googlete zajezdnia Legnicka, v létě se tu také občas pořádají koncerty) spolu s tou paní, která je zodpovědná za většinu legendárních Wroclawských sošek trpaslíků.

Nejlepší moderní umění mají v galerii Avantgarda kousek od rynku a v Pavilónu čtyř kopulí, který je se zbytkem velkolepého výstavního komplexu zahrnujícího Halu Století a obrovskou zpívající fontánu zapsán na seznam UNESCO. Kupodivu ani v jedné této instituci nemají dobrou kávu. V okolí Haly Století se ale dá narazit na pár dobrých food trucků.

Na náměstíčku Plac Solny se v létě nonstop prodávají květiny a v zimě je zde jakýsi odporný vánoční dům a kolotoče.

Ještě se podívejte do čtvrti Nadodrze (Nadodří). Je to bývalá dělnická enkláva (obklopená buď bohatšími městskými segmenty nebo řekou), která prošla v posledním desetiletí fází delikátní gentrifikace. Je zde pitoreskní vnitroblok, který pomalovali společnými silami místní děti, fotbaloví chuligáni a současní umělci.

Hned bych jel do Wroclawi na stáž znovu, ale asi to letos nestihnu, pojedu do Vídně a tam to bude určitě taky fajn. Stáž Erasmus+ ve mi významně obohatila život. Mám díky ní založeno na zajímavou profesní spolupráci, na řadu krásných celoživotních přátelství a naučil jsem se trochu polsky. Metody Jana Havlíčka slaví další fenomenální úspěch!

konec

Text vyšel ve zkrácené podobě ve zpravodaji České a slovenské etologické společnosti (Zprávy ČSEtS, č. 32, únor 2019)

Igelitové pytlíky
jsou velryby zítřka.

Fylogeneze dneška
je taxonomií zítřka.

Alkohol je
generátor
náhodných
čísel.

Ježíš po třech dnech vstal
a všem se pomstil.

 (O(-)O)
(O((O))O)
 (O(-)O)

Má písečná mandala
přilákala vandala.

 (O(-)O///
(O((O)///
 (O(-///

Vepř je
vepředu.

krmítko pro myši

past na ptáky

Babusiness (čti babiznys)
by mohla být nová komedie Zdeňka Trošky.
Bylo by to o babkách (babiznách),
který si zaříděj internetovej obchod s uštrikovanýma rukavicema (třeba),
a pak se to zvrtne a začnou třeba prodávat drogy,
nebo zbraně.
A normálně likvidujou svoje konkurenty (fyzicky).
A je to strašně srandovní, protože to nejsou normální mafiáni, ale babizny.

Jeden můj kamarád viděl Zdeňka Trošku, když byl malej.
(Ten kamarád byl malej, ne Zdeněk Troška)
A prej měl obrovskej vyhřezlej pupek, kterej mu koukal z rozepnutý košile.
(Zdeněk Troška)

Každej správnej tramp
má tramp stamp.

V býlí je síla!

Za války se válčí,
v míru se míří.

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.

Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.

Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.

Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.

Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 

Ó jídlo delikatesní,
každý kdo Tě sní,
se má.
A ten, kdo Tě sní,
jsem já.

(Amen)

Byla jednou jedna holčička
a ta se jmenovala Maruška.
Maruška měla moc ráda šunku.
Jedla ji ke snídani, k obědu i k večeři,
ke svačině, ke druhé svačině i na dobrou noc.

Netrvalo dlouho a Maruška se vyučila řeznicí.
Zabíjela krávy, ovce, kozy, slepice, kachny, králíky,
ale hlavně prasata.
Vyráběla tu nejlepší šunku na světě.
Z celého okolí se sbíhali lidé a volali:
„My chceme šunku od Marušky!“

Čas plynul. Maruška střádala korunku ke korunce
a snila o vlastním řeznictví,
o řeznictví, kde by prodávala jen šunku a šunkové věci.
Šunkové párky, šunkové rolky, šunkové konzervy, šunkové klobásy a šunkofleky.

Jednou na jaře, když jí bylo asi třicet pět let,
se Marušce její sen splnil.
Pronajala si malý krámek na rohu ulice,
do oken pověsila krásné červeno-bílé závěsy,
na stoly rozprostřela krásné červeno-bílé ubrusy
a nad dveře přišroubovala krásnou červeno-bílou stříšku.

Prodávala šunku a šunkové věci, jak si to vždycky představovala.
Její řeznictví „Na Růžku“ se stalo vyhlášeným podnikem.
Z celého světa se sjížděli cestovatelé,
jen aby mohli ochutnat nějakou šunkovou věc.
Maruška ale nezpychla a pořád prodávala levnou, chutnou a kvalitní šunku.

Také nedala nikdy dopustit na své stálé zákazníky,
kteří chodili „Na Růžek“ na kus šunky každý den.
Nechala je předbíhat ve frontě, cestovatelé se vztekali,
ale co naplat.
 
Marušce brzy nikdo neřekl jinak než
Šunková Růženka.

Jednoho dne se Šunková Růženka píchla do prstu
o řeznickou kudlu a řekla: „Herrrdek!“

Když Miluše tancuje,
každý se distancuje.

Když snad básník použije,
rým na slova: Poe žije

řeknu:
„To je poezie!
On asi ten Poe fakt žije!“

Epilog 1 (Lepší verze)

Když se píše poezie,
použije se: Poe žije.

Epilog 2 (Jak to bylo doopravdy)

Za dávných a dávných časů,
asi tak minulý pátek,
bydlil Edgar Allan Pú
v Lese sám a sám
pod jménem Edgar Allan Poe.

Miluju moc.

Risk je risk.

Jsem přísným arbitrem svých starých básní,
když báseň přepíšu, většinou zkrásní.

Pan Čepička ztratil čápa,
smutně vzdychá: "Čápe, pá pá."

Pohoršení!

Dagmar Havlová vjela
na kolečkových bruslích
do supermarketu!

Šok!

Dagmar Havlová vjela
na kolečkových bruslích
do supermarketu
a nic si nekoupila!

Přišel k nám bílý kůň.
To je ale vůl!

Hledám svého kamaráda,
jmenuje se Slávek.
Ukázal mi, svině, záda,
kde řádí gang slávek.

Pak už jsem ho neviděl.

Válí se tu jedna slávka,
a tak se jí zeptám,
jestli nepotkala Slávka.
Říkám jí: „Je ten tam.“

„Nó,“ řekla mi ta slávka,
„já vlastně Slávka vůbec neznám.
Ani nevim, jak vypadá.
Zeptej se ňáký jiný slávky.
Nejsem tady vod toho, abych hlídala ňáký Slávky.
Sakra!“

Zaškrtil bych tu slávku, kdyby měla krk.
Jasně, že ho zná!
Každej zná Slávka!
Prokletá slávka…
„Slávku,“ volám, „Slávku!“

Ptám se dalších a dalších slávek.
Bez výsledku.
Nevědí prý, kdo je Slávek.
To určitě!

Mlži mlží.
Něco tady smrdí…

Na světě je sedm miliard lidí.

Ajií…

Pražan je
samec
od smažky.

Smažka smaží,
Pražan praží,
takhle spolu hospodaří.

Založil bych pivovar v Číhošti.
Vařil bych takový to dobrý hutný poctivý rukodělný pivo,
co je teď v módě.

Sváteční třinácka by se jmenovala
Číhošťský zázrak.
Desítka by se jmenovala Toufar.

Fú tyč
(anglicky footage)
je tyč,
do které se dělá fú
a ona dělá tú.

Třeba didgeridoo.

Použití v názvu videa na YouTube:
Name Nameson plays didgeridoo (extra footage)

Müslim do sebe cpe jedním koncem

spoustu vlákniny

jen proto,

aby na druhém konci vyšla. 

Své stravovací návyky povyšuje na náboženství

a toto následně vnucuje ostatním.

Taky ho znáte.

Hanáci blijó
aglio olio.

Aglio olio e peperoncino!

Itálie,
Číno,
na Hané né!

Kung pao
je e e!

Včera jsem byl u zubraře.
Celý minulý týden mě totiž příšerně zlobil zubr.

Už nezlobí.

Já mám doma hasičák.
Udělám to tak:

Všechno tady popěnuju,
pak se zuju,
pak se svleču,
pak uteču
policii,
přestrojím se za nutrii,
ve vodě se chytře skryju.

Tam, kde dobří lidí žijí,
plavat budu
proti proudu.

Budu plavat znak.

Kdybych jen znal více veršů,
nežli jsou ty základní,
čekala by sbírka se tvým jménem
na své vydání.

Stejně tě mám rád,

tlačenko.

Místo tučného slova si každý může dosadit, co chce, v závislosti na tom, komu bude tuto báseň přednášet.

Třeba Semiramis...

Jak kdo chce..

Například Seifert by řek prostě mámo, ale ten je ze starý školy.

Stromy mocně stromí

k neby.

Že víte co myslím?

Že by?

Že tam má být měkké y?

Aha Aha.

Ty Ty Ty!

To je kvůli tomu že by!

Chtěl bych mít Tvý problémy.

Všechno jednou zajde.

Zajdem

na jedno.

Výbor z výboru výborných básní.
Výběr z výboru výborných básní.
Výběr z výběru výborných básní.
Výběr z výběru výběrových básní.

Výbor z výboru národních výborů.
Vydal dnes zpěvníček národních písní.

Písní se rýmuje s plísní.

Skunce je obrovská koule žhavého plynu, která smrdí.

Sám je zbraň.
Sám je něco mezi sudlicí, palcátem a původním australským,
rozuměj rovným,
bumerangem.

Zkušený válečník způsobí sámem smrtelné zranění
protivníkovi.
Nezkušený válečník způsobí sámem zranění
sám sobě.

Staň se válečníkem!
Udělej si sám!

Ó můj Bože, vole,

proč jen moje tramvaj jede

pozdě, doprdele?

Napsal bych pohádku o katovi.

O všem, co by ten kat moh mít.

Třeba by měl kombu.

To je zvíře.

A nosil by ji na rameni.

Komba ušatá.

Byla by to jeho komba.

Kata komba.

A taky by měl pult.

Asi by to byl i prodavač.

Ale i kat.

Aby to byl kata pult.

Být katem je na nic.

To nechtěl nikdo nikdy dělat.

Ale byly za to dobrý prachy.

Tak tenhle kat by byl i prodavač.

Aby ho

měli lidi rádi

.

Moh by mít nějakou svoji strofu.

Tu by nosil pořád v kapse

na zmuchlanym papíře.

Protože ji napsal jedný holce,

která ho nechce.

Ani trochu.

Protože je to kat.

A tak se stane prodavačem, aby se do něj zamilovala.

Ale furt je to i kat.

A tu strofu jí dá, až u ní bude mít šanci.

Ta holka by se mohla jmenovat Líza.

Ale katalýza je s ypsilon.

A klyzma je klystýr.

To se do pohádky nehodí.

Takže by toho vlastně moc neměl.

Byla by to vlastně dost krátká pohádka.

Kataslova se rozpadají

jako lidé

na hlavy a zbytky.

Dolů,

shora,

zcela

.

aletapohádka

přijdemiblbá

ztratiljsemschopnostsmátsenormálnímvěcem

Jitrnice

Polednice

Klekánice

Večerníček

Nočník

Jestli Židi ještě pořád

hledaj mesiáše,

tak já to jako beru.

Myslim, že budu dost dobrej.

Jako…

Ale nemůžete čekat zázraky!

Western

Dáma v nesnázích

na kolejích.

Pevně spoutaná a připoutaná.

Tlustý provaz se kolem ní vine jako had.

Jako provaz, kterým jsou obtočena těla dam v nesnázích v kreslených filmech.

Prostě jí čouhají jen nohy a hlava, aby mohla křičet.

Pomóc

Ta dáma má šaty jako ta paní z Tenkrát na západě,

ale vidíme z nich jen krajku, protože zbytek je pod provazem.

Pomóc

Železnice se vine průsmykem.

Spousta zatáček.

Asi ji svázal nějaký šupák a za jednou tou zatáčkou ji přivázal ke kolejím.

Klišé

Pomóc

Na místo přijíždí hrdina na koni.

Je to kovboj.

Má laso a pistoli a klobouk a všechno.

Je evidentní, že se tu neobjevil náhodou.

Dámu zřejmě zná.

Pohlédnou si do očí.

Bobe

Běto

Je to její kovboj.

Je to její princ.

Hu hů

Vlak se blíží.

K nebi stoupá kouř.

Zdroj kouře se pohybuje.

Bude tu co nevidět.

Bob otočí koně.

Bobe

Tryskem vyrazí pryč.

Je to závod s časem.

Hu hů

Rychle

Žene svého oře jako ještě nikdy.

Je oř, který neoře oř?

Asi ne.

Žene svého hnědáka jako ještě nikdy.

Jako o závod.

Je to závod s časem.

Blíží se k městečku.

Jako o závod.

Rychle

Přiřítí se na náměstí.

Seskočí z koně.

Vejde do zastavárny.

Proč?

Kdyby se dalo vydělat psaním poezie,

napsal bych tuto báseň pro peníze.

Takhle si zas můžu dovolit ten luxus

napsat ji jen tak.

(komentář redakce: Autor zde vyzdvihuje pravou hodnotu umění, která nespočívá v jeho výsledku, nýbrž v motivu, který dílo do světa vyvrhuje. Poukazuje na svobodu tohoto motivu, kterou po něm dědí samotné dílo, jakkoliv je na první pohled shodné s dílem vzniklým z motivu jiného. Tento komentář je vlastně zbytečný, neboť dílo je zde komentářem samo k sobě. Experimentální metodou dokazuje, že historie básně je od ní naprosto neoddělitelná. Kontext je to, co teprve umožňuje symbolu symbolizovat.)

(poznámka redakce: Za tuto báseň získal autor honorář ve výši 500 Kč. Báseň byla financována z peněz daňových poplatníků prostřednictvím grantu EU. Celkové náklady na projekt zveřejnění činily 1123 Kč.)

Nechám já si vytetovat

Tvoje jméno na hlavu,

aby bylo znát,

/                  \

            že jsem na hlavu.             jak moc mám Tě rád.

Kdo se strachy celý třese,

sere v síni a ne v lese.

Kdo se bojí ještě víc,

nevysere nic.

Fenomén Fenoman!

Líná!

Na zloduchy je jako pes!

Hárá!

Podobojí je část povrchu psa

krytá obojkem.

Použití ve větě: Haf, haf, svrbí mě podobojí.

Tabák je můj kabát.

Musím se kát.

Raka se bát.

Kaju se, kaju.

Bojím se. Ba jo.

Ale co.

Jednou zestárnete.

Najednou budete pořád u doktora.

Nejednou strávíte v čekárně celé dopoledne.

A jednou vás sestřička odmítne slovy:

Jste ve špatné ordinaci, dědo.

Tohle je neurologie, ne urologie.

Jednou si uvědomíte, že jste staří.

Ladoňka dvoulistá,

šest plátků okvětních,

život mi přichystá

to, co je psáno v nich.

Má mě ráda .

Nemá mě ráda.

Má mě ráda.

Moment!

Ladoňka dvoulistá,

šest plátků okvětních,

život mi přichystá

to, co je psáno v nich.

Nemá mě ráda.

Má mě ráda.

Nemá mě ráda.

Má mě ráda.

Nemá mě ráda.

Má mě ráda.

Každá mě ráda má.

Tralalá tralalá.

(Dotvoření obrázku v něčem jako návštěvní knize. "Původní je ten chlapík, to, že říká ahoj a ten nápis bezdomovec Melichar.")

Papež je skřítek,

který neposlušným dětem spapá jejich jídlo.

"Nerýpej se v tom nákypu!"

říkávala mi maminka.

"Zavolám na tebe Papeže!"